Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Gotická kapela na experimentálním labelu Mika Pattona? Tak trochu mi to nesedělo. To je věru zvláštní kombinace. Ale dal jsem tomu šanci a zaposlouchal jsem se. A našel jsem skvělou hudbu. Ipecac se málokdy sekne v tom, co vydává. SPOTLIGHTS jsou kapelou, která má své kořeny zavrtané hluboko v temném gotickém doom metalu, a dává to náležitě na odiv. Současně se ale nebrání mnoha dalším vlivům. Občas tu slyšíte shoegaze, jindy postpunk. Výsledek má v sobě okultní nádech, o kterém jsem si už dávno nemyslel, že by mě v nějaké kapele mohl zaujmout. SPOTLIGHTS to ale umí zabalit do neobvyklé špinavosti a přidávají ve vokálech a zvonivých kytarách podivuhodnou hebkost. Je to jako pavoučí síť, do které se pozvolna zamotáváte.
Typickým příkladem výše popsaného je skladba „Algorithmic“, začínající chlupatou basovou linkou, kterou by za dostatečně zprasenou považovala i nejedna grindcoreová umouněná hrubozrnnost. Následně se ale přidává zvonová kytara a ležérní, nenucený zpěv. Všechno to dokupy funguje skvěle. A to i ve chvíli, kdy se v razantně začínající, zasekávané „False Gods“ přidává neurotický saxofon. Vážně to všecičko funguje.
Téma alba snad už nemůže být typičtější. Ta jediná jistota, kterou tady všichni máme. Tedy smrt. A samozřejmě, že je album dostatečně temné, nicméně nikdy nepřešlapuje míru teatrálního patosu, za kterou by se stávalo směšným. Na začátku jsem psal o tom, že SPOTLIGHTS jsou vlastně gotickou kapelou. Tou bez debat jsou díky některým postupům i tématicky. Když se ovšem podíváte na obal tohoto alba, tak to gotikou křičí ze všech sil. Tomuto žánru je kapela oddaná, ale necítím tu touhu zůstat v něm uvěznění. Stylovou šablonu přerůstá ze všech stran. Možná i to je důvodem, proč si je na společné turné už v roce 2016 pozvali například DEFTONES. Chino Moreno je dodnes fanouškem. Ostatně, když si pustíte takový song „Ballad In The Mirror”, tak vám to začne dávat mnohem větší smysl.
Závěr alba patří intimní minimalistické hudební poezii, která dodává další rozměr faktu, že album se nahrávalo v suterénu domu Chrise Enriqueze v Pittsburghu. Je tedy fakt, že celá kompozice se zhruba ve dvou třetinách zlomí do hutného riffového kolovrátku, ale právě to celkem dobře demonstruje, v jak širokých hranicích se SPOTLIGHTS pohybují, a to je to, co mě na nich baví. Zachovávají si tradiční element žánrů, které mají rádi, ale současně mají otevřenou hlavu pro to, aby do nich otiskli nové kvality.
1. Beyond The Broken Sky
2. The Alchemist
3. Sunset Burial
4. Algorithmic
5. False Gods
6. Repeat The Silence
7. Ballad In The Mirror
8. Crawling Toward The Light
9. Alchemy For The Dead
10. All I Need
11. Red House
12. Wave Of Mutilation
Diskografie
Alchemy For The Dead (2023) Love & Decay (2019) Seismic (2017) Tidals (2016)
DALŠÍ INFORMACE
Datum vydání: Pátek, 28. dubna 2023 Vydavatel: Ipecac Recordings
Velmi zajímavé pojetí gothic rockové produkce, která je poutavá svou snahou o pestrost. A z mého pohledu se to daří. Důvodů je více, třeba klipovka "Sunset Burial" částečně brousí v podobných polohách jako projekt HOST pánů Grega Mackintoshe a Nicka Holmese, zde ale v mnohem funkčnější a především emocemi sálající podobě. V "Algorithmic" se naopak objevují až grunge ozvuky, jako by se zjevovala svérázná melodika SOUNDGARDEN. Přesto jsou SPOTLIGHTS i hodně neučesaní a zvukově špinavější, takže jejich hudba sklouzává až do určité hrubosti. Tohle si rozhodně troufám označit za moderní gothic rock.
29. května 2023
ZE SHOUTBOX-u
RIP
Zvláštní zasněný úkaz z New Yorku. Doom metalem a gotikou říznutý shoagaze, který vás utopí v oceánu zlověstnosti. Místy so vzpomenu na DEPECHE MODE jindy na ULVER, ale přesto je jim to náladovostí na hony vzdálené. Kombinace temnoty, křehkosti a obhroublosti.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.